Z vlastních nápadů

Úžasná duší povídka založená na úžasné teorii o pekle a ráji

2. prosince 2009 v 19:25 | enterona
(Taková malá hloupost. A ještě anglicky.)
Kdysi dávno jsme v angličtině psali duchařskou povídku. Těšila jsem se na to několik lekcí dopředu, i když mě na té povídce trochu odpuzovalo, že má být duchařská. Ale byla to sranda.
Za její základ děkuju Myšce, Eliáškovi, policajtům a zlodějům a celkově táboru.

A tu teorii vám musím popsat (aby článek vůbec o něčem byl).
Co se říká malým dětem, když zlobí? Že půjdou do pekla. Já v peklo nevěřím, rozhodně ne na takové to rudé s kotli a čerty. Ale musím mít čím postrašit malé děti, aby nelhaly, nedělaly naschvály a vůbec byly hodné.
Pokud nevěříte na peklo, tím nejhorším, co se vám po smrti může stát, je, že nebudete mít hodné žijící příbuzné, kteří by za vámi chodili na hřbitov. Nebo že nebudete mít ten hřbitov.
Strašit dítě tím, že až umře, umřou i ostatní, by bylo moc škaredé. A tak nebude pohřbený a nebudou mu svítit svíčky a lidé ho jen tak pohodí do potoka. Pro výchovné účely je nutno používat právě potok - logicky, aby tolik zlobivých těl nezavazelo a aby jim to bylo obzvlášť nepříjemné.
Protože komu by se chtělo zamrtva ležet ve studené tekoucí vodě? No fuj.
Dobrá rada na závěr: nelžete, nekraďte, nezabíjejte, chovejte se slušně a mějte rádi svou rodinu. Abyste pak po smrti nezjistili, že kolem vás plavou rybičky.

Chyby jsem ale opravila podle paní profesorky. Nehodlám už si totiž dělat ostudu zaměňováním pohřbu za nábytek. Chá. (Nejvtipnější na tom bylo, že to četla celá třída a nikomu ten furniture tam nepřišel divný.)
Bavte se.

Kde se rodí odhodlání

10. března 2009 v 22:49 | enterona
Hehe. Já jsem napsala povídku. Povídku! (Za předpokladu, že chápu správně význam toho slova.) Nevěříte? (Nevěřte, cha, mi je to jedno.)
Asi hádáte správně, že to není díky jarním prázdninám a mé aktivitě, ale kvůli soutěži. Mě prostě baví otravovat všechny možné poroty svými žvásty. Chudáci. Ale jsou za to placení (aspoň většinou).
Ale to je jedno. Ten nápad už mám v hlavě dlouho. Původně to mělo být tak trochu o mně, nakonec, no... Maličká troška tam zůstala (ta je tam vždycky, pramení už z toho, že něco píšu já).
Snažně vás prosím, přečtěte si to. (Je to sice relativně dlouhé a nudné, ale určitě se vám to bude líbit.) A ještě snažněji prosím, abyste mi k tomu napsali co nejkritičtější komentář. (Opravila jsem šílená spojení typu "což se ostatně stávalo stále častěji" a "zvykali na nezvyklý způsob", nicméně tam určitě něco zůstalo.)
Prosím. Co vám to udělá?
(A taky máte tak rádi malé kluky a jejich babičky? Chích.)

Vítr plný barev

16. září 2008 v 20:02 | enterona
Chmch. Nezdá se vám, že jsem na své normální poměry poslední dobou jakási aktivní? A dokonce jsem se odhodlala přidat tuto... ehm, povídku, kterou jsem psala ještě o prázdninách (to byly krásné časy...).
Je trošku jiná. Nevím jak to nazvat. Krutá? A není vhodná pro tu maličkou hrstičku lidí, která nesnese jediné neslušnější slovo (třeba naše češtinářka by se možná zděsila, zkoušet to nebudu, protože je úplně nejlepší a já nechci nikoho jiného). A taky pro někoho, kdo je jako můj bratr, jenž vyloženě nenávidí zdrobněliny. (Mimochodem není vhodná pro další typy lidí: ty, co nenávidí povídky všeobecně, co nenávidí mě samotnou, můj styl psaní, a určitě ještě někoho.)
Jestli je slohově dobrá, a jestli stojí za to ji číst, vám neřeknu, neboť si myslím, že názor autora je ve většině případů velmi neobjektivní (nebo aspoň ten můj. ale kdyby ho někdo vážně chtěl slyšet, tak se mi to docela líbí :)).

Slzy zapadajícímu slunci

25. července 2008 v 13:08 | enterona
Mám pro vás (i když po tom nejspíš nikdo netoužil) povídku. A zítra odjíždím do Ostravy, takže - kdyby mě čirou náhodou někdo k něčemu potřeboval - tu nebudu, vrátím se až ve čtvrtek. Přičemž vzápětí zase odjedu :) (To jen tak, abych vás unudila ještě před čtením zbytku.)
Psáno pod vlivem Ghost Love Score od Nightwish, ačkoli to s jejím textem nemá nic společného.
Asi bych měla začít dávat postavám svých textů jména, že? Měla jsem pocit, že mi z opakování slov pukne hlava. Nesnáším zájmena.
Příjemnou zábavu. V rámci možností.

Vrána k vráně sedá

12. června 2008 v 20:46 | enterona
Checht, jsem stále línější a línější. (A blbší a blbší, ale to se nepočítá...)
(Mimochodem, smysl předchozího odstavce, či jak to jinak nazvat, se nejspíš zamiloval do logiky, nedal na rady přátel, aby ji nechal být, stihl ji ještě na letišti, nastoupil s ní do letadla, kde ji tak dlouho mámil, až ji omámil... A vzali se na Kanárech.)
Text, z písmenek jen narychlo slepených přírodní smůlou mého myšlení, níže, je moje cvičná úvaha ze školy. (Tu "oficiální" sem nedám ani za nic. Myslím si, že je ještě horší a nesmyslnější než toto.)
Nevím, proč to sem dávám, nevím, proč sem vlastně píšu tyhle bláboly. Asi mě baví dělat ze sebe větší pako, než jsem. Nevím...
Ale mám pro vás zajímavou a důležitou zprávu. Relativně.
Zaprvé, pokud si vzpomenete na jakýsi pradávný článek, pojednávající o soutěži a mých layoutech na Layouts, jistě budete aspoň trochu zvědaví na výsledky. Už jsou asi měsíc, jen já na to pokaždé zapomněla. (Nějak k nim dobluďte, nejkratší cesta vede asi přes sekci Soutěže, v levém sloupečku.)
Zadruhé, na stejných stránkách se pořádá další layoutovací soutěž. Má vskutku zajímavé zadání, tak neváhejte a účastněte se.
(Tak mě napadá, že jsem to měla dát spíš na začátek, že? Doufám, že se k oněm zprávám dostaly aspoň nějaké zbloudilé duše...)

Tajemství deště

20. dubna 2008 v 21:55 | enterona
Kdyby to byla fanfikce, prohlásila bych, že hlavní postava je absolutní Mary Sue. Takhle mi to nijak zvlášť nevadí, kdyby nebyla taková, byla by tato povídka beze smyslu. I když, ona v podstatě beze smyslu je. Psala jsem ji kvůli jediné větě. (Kdo uhodně jaké, bude mít další malé plus. A můžete si je počítat :) Mě to baví...)
A ať mi někdo tvrdí, že jsem normální.
Jen tak pro zajímavost, povídka (pokud se tomu tak dá říkat) je vymýšlena za temných nocí, s baterkou, tužkou a sluchátky. Neuvěříte, jak jsou písničky z Once smutné a jak báječně se u nich píše, dokud to nezkusíte. Doporučuju konkrétně If you want me. Najděte ji někde (netuším, jak se sem dá dát hudba) a pusťte si ji ke čtení. Bude se vám to líbit víc.

Dědečku!

1. ledna 2008 v 16:09 | enterona
Jak na nový rok, tak po celý rok? Ach kéž by... Ale jako novoroční předsevzetí si můžu dát, že budu psát víc článků než dřív... že se mi podaří nějak zvednout návštěvnost... a že bude můj blog jenom vzkvétat, ne? Mimo jiné, samozřejmě... Jedinou vadou na tomto plánu je, že jsem snad nikdy žádné předsevzetí nedodržela...
K povídce: Mám dědu a nevlastní babičku. Nikdy jsem je neměla moc ráda, návštěvy u nich jsem přetrpěla jen proto, že jsem musela, naštěstí pro mě bydlí od nás sto kilometrů a tak ty návštěvy nebyly moc časté. Babička ale loni onemocněla, půl roku byla v nemocnici, dědeček musel tu dobu nějak přetrpět a tak teď vypadá strašně unaveně a staře a mě teď, vždycky když je vidím, trochu trápí svědomí. Jsem nevděčná vnučka... Tenhle příběh je psaný pro ně, bohužel (nebo spíš bohudík) si ho ale nejspíš nikdy nepřečtou.
P.S. Pro ně, nikoli o nich. Vážně to není pravda, jak si někteří mysleli ;-)

Když nemá cenu žít...

8. listopadu 2007 v 19:31
V češtině nám dávala učitelka papír s nějakou soutěží, kde mají napsat děti ze základních škol nějaké "literární dílko" :) na určité téma. Tak jsem usoudila, že zkusit se to může. A tak jsem psala psala a psala, a vyšla z toho na moje obvyklé párřádkové výkony neobyčejně dlouhá povídka. Ostatní se smějou, já se červenám... Moc prosím o psaní komentářů s výtkami ať se neztrapním ještě víc před naší češtinářkou...

Láska

27. října 2007 v 14:24 | Bara First
Je to blbost, já to vím, jenom moje žvásty, ale chtěli jste článek, tak co. Já se ani nedivím, taky nemám ráda blogy, kde se skoro dva měsíce nic neděje...
P.S. Trocha inspirace v HP... jsem blázen, já to vím :-)

Naposled

8. srpna 2007 v 19:07 | Bara First
Po několika týdnech konečně přidávám nový článek... ale mám omluvu, týden jsem byla na vodě na Slovensku a týden na táboře v Moravském krasu, takže mě netrestejte ;-) a příjemné čtení!

Naposled se ráno budím s myšlenkou, že dneska něco musím udělat.
Naposled dělám své každodenní povinnosti, ačkoli vím, že je to zbytečné.
Naposled vycházím z domu, kde jsem se narodila a kde jsem žila těch několik zoufalých let.
Naposled zavírám ty krásně vyřezávané dřevěné dveře, které jsou starší a možná i šťastnější než já.
Naposled se podívám na dům, jehož vzhled nikdy neprozradil atmosféru uvnitř.
Naposled jsem mu za to vděčná a naposled mu za to nadávám.
Naposled se otočím zády a kráčím po cestě, stále dál, kolem míst, která jsem celý život tolik milovala, až se zastavím u vysokého příkrého skalního srázu, z nějž je krásný výhled na mou rodnou vesničku.
Naposled je každý můj krok doprovázen šílenou bolestí, jakoby někdo do mých chodidel vrážel čepel ostrého nože, jakobych chodila bosa po uhlících, které bíle a strašidelně svítí ve tmě, které jsou žhavé.
Naposled se ujišťuji, že tohle je jen důsledkem trápení, trápení, jehož břímě mi nikdo nechtěl vzít.
Naposled se ptám osudu, proč zrovna já jsem musela mít zničený život, když na světě jsou tisíce jiných, kteří by si to zasloužili víc než já, nevinná.
Naposled přemýšlím, kolik lidí mělo podobný život, a kolik z nich si vybralo jedinný okamžik smrti místo několika dalších let trápení.
Naposled přemítám, jestli to bylo správné rozhodnutí.
Naposled si říkám, že se to už nikdy nedozvím.
Naposled vzpomínám na těch pár světlých okamžiků v jinak neprostupné tmě mého života.
Naposled se v duchu loučím s jediným člověkem, který mě měl rád.
Naposled se ozve můj hlas, když mé rty šeptnou "sbohem".
Na posled se rozhlédnu, jakoby obraz zapadajícího slunce nad vesnicí mohl zůstat v mé mysli navždy.
Naposled se nadechnu čerstvého večerního vzduchu a naposled skočím do nekonečné propasti pode mnou. Naposled...

Život před i za zrcadlem

4. července 2007 v 11:46 | Bara First
Maisa byla asi desetiletá dívka. Neměla sourozence, ale i tak věřila, že existuje někdo, kdo je jí víc než podobný. A jak sama říkala, to čemu věří je pravda. Stačí, když tomu věří někdo, už je to jeho názor, který mu nikdo nevezme. Může mu přestat věřit a pak už to není pravda. A taky nic není úplná pravda, protože každý věří něčemu jinému. No, a Maisa věřila, že kdykoli se podívá do zrcadla, podívá se její dvojnice do našeho světa. Skrz zrcadlo. Věřila, že dělá úplně stejné pohyby jako ona, ale že existuje, že není pouhopouhý odraz ve skle.
Když byla sama doma, což bývalo často, protože její rodiče pracovali dlouho a vraceli se večer, seděla před velkým zrcadlem u sebe v pokoji a povídala si se svou dvojnicí. Měla ji ráda, byla totiž jediná s kým si mohla povídat. Mluvila o tom, že by se s ní vyměnila a ptala se, jestli by chtěla i dvojnice. Mluvila sice jen Maisa, ale obraz v zrcadle vypadal že mluví.
Maisa by se ráda naučila dělat vše tak, jako ostatní a neustále sledovat, kde je člověk v našem světě, aby se včas ukázala v zrcadle. Její sny došly tak daleko, že opravdu dokázala předvídat pohyby druhých a brzy z ní matka šílela. Myslela si totiž, že se jí její dcera vysmívá, že ji paroduje. O Maisiných představách nevěděla nic, protože to dívka považovala za své sny, za své tajemství, o kterém nikdy nikomu neřekne.
I ve škole dokonale napodobovala spolužáky a stala se velmi oblíbenou. Byla by dokonalá herečka, jenže ona nechtěla. Jejím jediným přáním bylo být dívkou za zrcadlem a žít tamní těžký, ale jistě krásný život.

Učitelé a jejich bláznivé požadavky

4. července 2007 v 11:45 | Bara First
Nalin měla vždycky problémy se školou. Ne že by byla úplně hloupá, ale měla špatnou paměť a věčně se zapomínala učit a dělat úkoly. Proto její známky na vysvědčení vypadaly špatně a učitelé ji neměli příliš v oblibě. Jenže i oni způsobili Nalinin panický strach ze školy.
Otec se jí snažil pomoct, jenže se mu to nikdy nepovedlo. Na jeho rady nedala, protože si myslela, že jí nerozumí, vždyť v té škole není. Její táta z ní byl nešťastný, ale za několik let školní docházky to vzdal. Jednoho dne šel zkontrolovat, jestli se učí a když vešel do jejího pokoje málem omdlel. Nalin seděla v tureckém sedu na posteli, na tváři velmi soustředěný výraz a v pravé ruce nůž. Levou měla položenou na koleni a tekla z ní krev. "Nalin! Co-co-co to děláš?" vykoktal táta.
"Neboj, jenom úkol do školy" odvětila klidně dcera.
"Úkol do školy? To myslíš vážně? To vám jako dávají za úkol zkusit sebevraždu nebo CO?"
"Ne, máme do přírodopisu donést zaschlou krev, budeme pozorovat pod mikroskopem rozdíly mezi starou a čerstvou krví. Probíráme cévní soustavu člověka"
"Ten učitel byl opilý nebo se dočista pomátl? Zítra půjdu do školy" rozhodl velmi rozčilený otec. "Ale tati...oni mi vynadají, že si to neumím vyřídit sama...a učitel si na mě zasedne..."
"Učitel si nezasedne, protože se postarám, aby ho vyhodili! A jestli chceš, můžeš přestoupit na jinou školu"
"Ale takoví lidé budou všude" odvětila nešťastná Nalin.
Dalšího dne se vydala Nalin do školy za doprovodu otce a celou cestu přemítala, jestli bude učitel zapírat, nebo jestli se na ně naštve a vyhodí je. Když došli do školy, Nalin se šla přezout a její tatínek navštívit ředitele. Vylíčil mu, jak včera našel svou dceru jak si rozřezává ruku a sbírá svou krev. Pak mu vysvětlila, že je to úkol do přírodopisu. "Jak jste takového pedagoga mohl přijmout?"
"Ale nikdo si na něj nestěžoval" bránil se ředitel.
"A co když jim hrozil tresty, když ho prozradí? To vám nevadí, viďte. Každopádně, teď máme důkaz. Můžeme za ním jít?"
"A-ano, jistě..." odvětil vedoucí školy a vyzval svého hosta, aby ho následoval.
V kabinetu přírodopisných věd probíhala živá diskuze. Nakonec, když učitel své činy nepopřel, ředitel mu oznámil, že končí a jménem žáků Nalin i jejímu otci poděkoval.

Tichá dívka

4. července 2007 v 11:44 | Bara First
Znala jsem jednu dívku. Jen od vidění, ani nevím jak se jmenuje, ale pamatuji se na ni dodnes. Bývala veselá, často jste ji mohli vidět rozesmátou a horečně debatující se svými věrnými kamarádkami. Asi nejchytřejší ve své třídě, všichni učitelé ji téměř milovali, a ještě k tomu byla velmi hezká. Taková ideální dívka. Ano, vypadala šťastně, jenže zdání klame.
Z vyprávění přátel vím, že toto je sice pravdivé, ale jen do určité doby. Když jí bylo asi 14 let, její otec odjel pracovně do ciziny, do Indie, kde viděl lidi tak chudé, že se mu o tom nezdálo ani v tom nejhorším snu. Samozřejmě to pak doma vyprávěl, a dcera si s hrůzou uvědomila, jak žije ona a jak je nevděčná, když nadává na svůj život, když si stěžuje třeba na jídlo v jídelně. Dříve vracela celý oběd, ale teď ho snědla, nebo si neobjednávala vůbec. Byla téměř zoufalá, jak se chtěla změnit k lepšímu. Na chudé lidi po celém světě nemohla zapomenout, zdály se jí strašlivé sny, litovala svůj minulý život. Téměř se zbláznila, už jste ji nepotkávali obklopenou kamarádkami a rozesmátou. Nyní chodila zamyšlená a většinou sama.
Jednoho krásného březnového dopoledne, kdy již bylo teplo a my mohli trávit přestávku mezi vyučováním venku na balkoně, ona klidně seděla, vyjímečně si povídala s přáteli, usmívala se, ale pak... Zničeho nic vstala, roztáhla paže, z úst se jí dostal šílený skřek a pak hlasitě, ale klidně řekla "I want to be a silent girl" a skočila. Byla to sebevražda, na kterou naše škola jen tak nezapomene. Ještě několik let se o ní mluvilo a učitelé říkali hrůznou historku pro zastrašení svých neposlušných žáků. Jenže já to viděla, mně nikdo nemusel připomínat ty strašlivé vteřiny. Ta slova, poslední slova před chtěnou smrtí, vyřknutá smířeně s osudem, s vlastním rozhodnutím, tak klidně, že by nikoho nenapadlo co chce udělat. A přece. Nikdo ji nezadržel a ten osudný okamžik si pamatuju. Obraz dívky stojící před zraky udivených přihlížejících. A ta slova zůstanou vyryta v mé duši navždy. Snad tak chtěla odpuštění za svoje činy, podle jejího svědomí špatné. Snad chtěla odčinit své hlučné chování. To se nikdo nedozví. Chtěla být tichou dívkou a její přání se splnilo...
 
 

Reklama