Život v písmenech

Sama nevím, proč to dělám

7. června 2012 v 23:12 | enterona
A právě takové věci mě nejvíce baví, ač - opět - nechápu, proč vlastně.
Taky nechápu, proč mi mozilla už týden tvrdí, že blog má chybu serveru a že nemůžu napsat článek. Dneska mi to počítač ve škole vyvrátil a tak to zkouším v opeře.
Protože vám/sobě chci popsat, jak jsem pronikla do zákulisí Zlín Film Festivalu, největší akce, kterou v našem městečku za rok máme. Je to dlouhé a vyčerpávající.

Mluvím jako ze sudu

25. března 2012 v 11:41 | enterona
Říkala doktorka. Miluju doktory. Jak se dá lépe strávit dopoledne, než čekáním na nosním-ušním-krčním, kde v ordinaci řvou malé děti?

To jsem se tak ve čtvrtek ve čtyři ráno vzbudila s divným pocitem. Vzápětí mi došlo, že mám zalehlé ucho. Začala jsem panikařit. Jsem srab a bojím se píchání uší, naštěstí jsem vyvázla jen s antibiotiky. Juchajdá. Mám se vyhýbat slunci, kyselým věcem a společnosti.

Venku je extrémní chlad

5. února 2012 v 18:46 | enterona
neřku-li dokonce zima.

Asi tak minus třicet. V potoce byly ledopády a bydlela jsem na balkoně. A na sjezdovce nás prudký vítr vynášel zpátky nahoru.

Karlov pod Pradědem. Mám tu městskou část (nebo vesnici nebo co to vlastně je) ráda. Už to tak bude. Je tam krásně a vždycky jsou tam skvělí lidé. Takoví ti... matematici.

Za rok zase?

28. prosince 2011 v 23:30 | enterona
Vánoce byly. Prý poslední. Říkají Mayové - tedy neříkají Mayové, ale všichni ti lidé, co si z nich dělají legraci a tlumočí jejich vědomosti do všechního světa.

Tak se žije tady u nás

21. prosince 2011 v 23:00 | enterona
na severu - když není máslo jíme heru - v bělském lese běhají mamuti - jsme jednou nohou v maléru. To bude hit, vážení, já to cítím! Když člověk píše písničky tak dlouho jako já, tak to musí cítit.

Viděla jsem Jarka Nohavicu. Na vlastní oči. Když jsem psala na fb, jak se těším, spousta přátel se mi vysmála - že ho vidí, jak venčí psa, sedí v kavárně u Rybiček nebo ho potkávají v tramvaji. Závidím? Trochu. Ale jim to pak není vzácné. Kdežto já se třepala radostí.

Jezdíme na kruhovém objezdu bez odboček

14. října 2011 v 22:54 | enterona
Nějak tak si připadám. Historie se opakuje v nekonečných cyklech. Pokud nejsme buddhisti (jakože nejsem, protože jím ráda maso), nemáme šanci se z tohoto koloběhu vymanit. I když oni to vztahují na reinkarnaci, možná by meditace pomohla i proti časovým smyčkám v jednom životě. Co jiného tomu může zabránit?

Týden v ráji?

27. září 2011 v 21:12 | enterona
Modré blyštivé nekonečné teplé vlnité hluboké nadnášející průzračné chutně slané moře. Žhnoucí slunce. Vždy modrá obloha. Horké prašné vysoké skály. Cizí lidé mluvící snad všemi babylonskými jazyky. Absolutní volnost nicnedělání.

Byla jsem v Řecku.

Kupte si pastelku

9. září 2011 v 21:25 | enterona
Mám novou úchylku. V prohlížení papírnictví se vyžívám už dlouho, nejraději mám takové ty spíše výtvarnické potřeby. Tam člověk najde tisíc věcí, o kterých sice netuší, k čemu slouží, ale které vypadají zajímavě. Včera jsem si koupila zelenou pastelku a dneska se z ní celý den radovala. Je měkká, dobře píšící a hlavně krásně zelená.

To ona říkala!

29. srpna 2011 v 10:47 | enterona
Stýská se mi. Po lidech, po cizích jazycích, po nepochopitelných matematických pojmech, po géniích, kteří jsou i přes svou inteligenci zábavní, po neustálé (klučičí) společnosti, po neskutečné německé kuchyni a těstovinách s jahodami, po krutihubové kávě, po všudepřítomných komárech, údajně teplém vedoucím a nádherném jezeře. A po nekonečnu dalších věcí.

Áchjo. Měla bych přestat jezdit na matematická soustředění. Před návratem jsem měla chuť skočit z mostu, včera jsem celý den depkařila.

Jak dobře neumím psát

19. srpna 2011 v 0:15 | enterona
(psáno 17. srpna ve večerních hodinách)
Havlíčkův Brod/ LŽŠ je pro mě momentálně nejoblíbenější zkratkou. Letní žurnalistická škola Karla Havlíčka Borovského je totiž název celkem děsivý, ač zdejší pobyt splňuje všechny faktory. Počasí se umoudřilo a poznáváme Havlíčkův Brod za horkého slunce. O žurnalistice mluvíme pořád a na novináře si přinejmenším hrajeme. A že je to škola? Nikdo nepochybuje, i když je to škola konečně zajímavá a někdy i zábavná.

První den mě to tu (vlastně tam, protože pro čtenáře nikdy není nic zde) sice bavilo, ale děsily mě veškeré výpovědi loňských účastníků o náročném programu a nedostatku spánku. Zítra (předčasně) odjíždím a spát můžu jít kdy chci. Teď je sice půlnoc, ale píšu si jen pro radost, stejně na pokoji nemáme internet. Jinou práci beztak nemám.

Jestli je to tu namáhavé, tak hlavně psychicky, vždyť pořád jen sedíme a posloucháme/píšeme/mluvíme. Přesto neustále umírám hlady a žízní. A piju tři kávy denně, kteréžto množství většinou spotřebuju tak za měsíc. Nejsem vlastně ani moc unavená, jen mě prostě baví pít kafe.

Psát dobře se tu asi nenaučím, na to jsem tu příliš krátkou dobu. Ale něco si odnesu určitě. Dneska nám v prvním odstavci článku (o aukci obrazů dětí ze speciální školy) šéfeditor Lidových novin zkritizoval každou formulaci hned z několika hledisek. Až po šesté opravě odstavce byl spokojený, zbytek článku pak ani moc neřešil. A text nám vyjde! Jachá!

Koupím si kvůli tomu Havlíčkobrodský deník. Už jsem tady přečetla Literární noviny (po negativní přednášce Petra Bílka jsem musela) a MF Dnes (o kterých vesele tvrdím, že je čtu i doma, aččasto končím u největšího titulku). I kdybych se naučila jen sledovat (a kriticky číst) média, bude to mít smysl.

Jsme na novinářském kurzu. Zatím s námi besedovaly mnohé známé i méně známé (však neméně důležité) osobnosti. A téměř všichni říkali, že žurnalistika je zaniklé řemeslo a že tištěné noviny do dvou až dvaceti let vymizí. Lidé s optimistickým pohledem na svět jsou ještě vzácnější než dobří novináři.

(psáno dnes)
Zlín/ Sedím doma. Mám vybaleno a zase sbaleno. Snědla jsem smažené houby a za osmnáct až dvacet čtyři hodin zjistím, jestli byly jedlé.

V hlavě mi pořád zmateně blikají zážitky. Bylo jich dost a stály za to. Potkala jsem neskutečně inspirativní lidi a teď jsem je opustila, abych dneska poznala snad stejně zajímavé účastníky, tentokrát kempu matematického.

V Havlíčkově Brodě jsou všichni lidé milí. Upozornila mě na to spolubydlící, mé zkušenosti to potvrdily a ochotu obyvatel si pochvalovala i moje máma. Nejvíc jsem si z místních oblíbila paní v čokoládovně a pivovarskou servírku.

Ač jsme měli zakázaný facebook (na erárních počítačích byl zablokovaný), dneska dopoledne jsme se v naší printové skupině vzájemně žádali o přátelství. I s vedoucí a pod dohledem hosta. Tralala.

Stihla jsem jen přepsat a upravit rozhovor s Rudolfem Chmelem. Slovenský politik mě zaujal už při googlování informací o hostech a po besedě s ním jsem si mohla splnit svůj asi týdenní sen. Mluvila jsem s tím velmi milým postarším pánem, on ochotně odpovídal a i přes značnou nekvalitu mých otázek nakonec rozhovor vypadá jako rozhovor. Aspoň podle nějaké definice toho pojmu.

Pořád nevím, zdali chci být novinářkou, ale z účastníků určitě nejsem jediná. Tak snad to někdy zjistíme.

Jeden den ze dvou stran

10. srpna 2011 v 11:59 | enterona
Ráda o sobě říkám, že jsem optimistka a že na všem hledám dobré stránky. Ne vždy je to pravda. Vlastně je to pravda málokdy, ale to není důležité.
Včera jsem měla dopoledne s opravdu špatnou karmou:

Jdou krysy kanálem

18. července 2011 v 0:08 | enterona
Nemůžu to vyhnat z hlavy. Vrátila jsem se ze zážitkového tábora, což je nejlepší označení, jaké jsem té akci vymyslela pro obyčejné lidi. Zážiků jsme měli pořádnou kopu.

Ze všeho nejdříve jsme museli vyplnit stohy žádanek o formuláře a samotných formulářů. Perfekcionisti to mají občas jednodušší. Mně jeden úředník dvakrát neuznal formulář s popisem mého spacího pytle, podložky a oblečení. Máte to poškrtané! Ale mám z toho aspoň radu do života - nesnažte se být na úřadech vtipní a rozhodně lidi neproste na kolenou. Spíš si pohoršíte.

Strach se musí překonávat

20. června 2011 v 22:40 | enterona
Juchajdá. Byla jsem na vodě a neutopila jsem se. Co víc říct?

Kolika způsoby může doběhnout jeden kůň?

15. května 2011 v 21:36 | enterona
A v kolika pořadích může doběhnout pět koní?
Já už to dopočítávat nebudu... éé... no dobře, 541 způsoby.
Vím to. Ale neptejte se mě proč.

Přitom - není důležité vědět ŽE, ale PROČ. Škoda, že to nejde vždycky a že si to ani ve škole mnohdy neuvědomují. Pořád se budeme učit spousty dat úplně bezdůvodně.

Byla jsem na matematickém soustředění (pro matematické talenty, ale já jsem padavka, ne matematický talent). Já na svém třetím, moje spolubydlící mi vyjmenovala devět výběrových pobytů jen za tento školní rok. A to se divím, že jsou všichni o tolik geniálnější.

Zichr je zichr

2. května 2011 v 22:53 | enterona
(Je mi jedno, že se to asi píše jinak, i že to s článkem zrovna moc nesouvisí. Mi se ten obrat prostě líbí. Chích.)

Pomoc. Nevím, co mi kdo udělal, ale dneska jsem se pohádala snad se všemi, s nimiž jsem mluvila. Nijak tragicky, ale stejně jsem hrozně nepříjemná. A mám chuť všecky zmlátit, ne-li přímo zabít.
Ale jinak jsem stejně milá jako vždycky.

Největším trestem je vyloučení ze skupiny

18. dubna 2011 v 20:07 | enterona
Jeden z poznatků z víkendu.

Měli jsme poslední seminář zážitkové pedagogiky. Ač jsem na kus chyběla a vůbec nás tam bylo málo, tvrdím, že byl ze všech nejlepší.

Unikátní jako všichni kolem

13. března 2011 v 20:46 | enterona
Tak jak se vám líbí baťovské půldomky?
Tyto? Vždyť jsou to jen červené kvádříky, co na tom vidíte?
Ale no tak se na ně pořádně podívej, vždyť jsou krásné.
Jo, tam ten je unikátní jako všechny kolem.

Velmi nepřesné a navíc kurzívní překlad. Ale bylo to echtovní!

Svátky televize, spěchu a jídla

30. prosince 2010 v 11:19 | enterona
Zní to hloupě, co? Je to pravda. A stejně jsou to nejkrásnější svátky v roce.

Štědrý den jsem strávila celkem nezáživným sezením u televize, vyráběním křivého svícnu, zacuchaných ozdob na stůl, lodiček, jež se potopily a ovocného salátu, který pak nikdo nechtěl. Ale i tak to bylo vlastně pěkné. Dodržela jsem dávný slib a nezapnula počítač. Až mě děsilo, kolikrát jsem si na to vzpomněla. Copak se už fakt neumím bavit nijak jinak? Sakra.

Cokoli řeknete, bude použito proti vám

23. prosince 2010 v 22:38 | enterona
Když si budu něco hrozně moc přát, splní se to? Vím, že může. Protože pokud něco chci, tak udělám všechno proto, aby se to stalo, což je základ všeho. Pak už záleží jen na Velkém Někom. On je občas hodný a dokáže ocenit snahu.

Jenže někdy se naopak mstí. A záludně vám oplácí to, co jste řekli a udělali. Nemůžete si postěžovat, protože, koncekonců, patří vám to. 

Takže jsem vlastně šťastná, ples jsem si užila. A za ty maličkosti si můžu sama. Ať už z jakéhokoli důvodu.

Dobrý den, já jsem z průzkumu trhu

12. prosince 2010 v 16:56 | enterona
Tato věta mi v paměti zůstane ještě dlouho.

(Aneb jak jsem se snažila vydělat si na cestu do vysněného Holandska.)
 
 

Reklama